Korsičané říkají GR20 „Fra li Monti" — mezi horami. Trasa vede po žulové páteři ostrova z Calenzany na severu do Concy na jihu, měří zhruba 180 kilometrů, má 16 oficiálních etap, přes 12 000 výškových metrů a pověst nejtěžšího značeného treku Evropy. My jsme na ni měli 11 dní. Jenže náš trek nezačal žulou, ale desetiminutovým taxíkem do města a pohledem na dva autobusy, které nám ujely přímo před nosem. Na vlak jsme pak čekali šest hodin v neskutečném vedru. Střídali jsme sezení, ležení a postávání a pravidelně obcházeli místní obchůdek s milou rumunskou majitelkou, kde jsme dokupovali vodu a občas pivko „na doplnění tekutin". K večeru jsme z Calenzany konečně vyrazili, vyběhli prvních 200 výškových metrů, našli krásné místo na spaní a úplně vyřízení do něj padli. To všechno ještě dřív, než trek vůbec pořádně začal.
Den 2: Na uvítanou rovnou dvojitá etapa
Ráno nás vzbudili turisté procházející kolem. V noci bylo takové vedro, že jsme spali jen ve vložkách navrchu spacáků. Plán na dnešek byl ambiciózní: spojit první dvě etapy do jedné. Nejdřív výstup k chatě Ortu di u Piobbu, pak dál na Carrozzu. Cestou jsme míjeli spousty ještěrek a doufali, že slunce vyleze zpoza hřebene co nejpozději — už první etapa totiž nastoupá z Calenzany přes 1 200 metrů. Technicky to bylo jednoduché, fyzicky ale pořádná dřina. V půlce jsme si na krásné travnaté plošince dopřáli půl hodiny jen tak s výhledy.
Do prvního kempu jsme dorazili asi po čtyřech hodinách. Pivko, kola, jídlo — a dvě hodiny schovávání před největším pařákem. Když slunce konečně povolilo, vyrazili jsme na druhou část. Ta už vede čistě skalnatým terénem přes několik sedel a s unavenýma nohama nám dala zabrat. S pomocí řetězů a dobrého balancu jsme po dalších šesti hodinách došli do Carrozzu, najedli se, konečně osprchovali a den zapili sklenkou dobrého vína.
Den 3: Bocca a Muvrella a první Češi
V noci se konečně ochladilo — nad ránem jsem se poprvé přikryl spacákem. Po včerejším dvojitém výkonu jsme si přispali, dnes stačila jediná etapa. Ta ovšem začíná parádně: hned za chatou se přechází slavná visutá lávka Spasimata, nepálský most nad stejnojmennou soutěskou a jedna z ikon severní půlky GR20. Pak už se stoupá prudce vzhůru, s výhledem na krásně vychlazená jezírka hluboko pod nohama. V posledním z nich, kousek pod horským okem Lac de la Muvrella, si jeden z nás dal koupel pod zbytky zimního sněhu. My ostatní jsme se chladili aspoň pohledem.
Sedlem Bocca a Muvrella jsme prošli ve výšce 1 980 metrů a klesali do údolí Asco. Haut Asco bývalo jediné korsické lyžařské středisko, dnes slouží hlavně trekařům — i když zrovna tamní provozovatel refuge nás sympatiemi nezahrnul. Přečkali jsme u něj bouřku a šli dál. Cestou jsem potkal první Čechy na treku a prohodili jsme pár slov z domova.
Den 4: Monte Cinto a hotdogy v košíku
Nejdelší a nejtěžší etapa GR20 — a taky ta s příběhem. Původně se tudy chodilo legendárním Cirque de la Solitude, po tragickém sesuvu v červnu 2015, který zabil sedm trekařů, ale cirk zavřeli. Od roku 2016 vede oficiální trasa výš, přes Pointe des Éboulis (2 607 m), nejvyšší bod celé GR20. Sníh se tu drží často až do začátku července — a přesně na něj jsme narazili. Kvůli předpovědi s odpoledními bouřkami jsme vstávali brzo a hned zkraje šplhali po plotnách jištěných řetězy. Po čtyřech hodinách dřiny a několika sněhových polích, u kterých jsme napůl v žertu zvažovali mačky (v červenci, na středomořském ostrově — a průvodce s nimi tady kupodivu vážně počítají), jsme stáli v sedle. A tam padlo velké rozhodnutí: odbočka na Monte Cinto, 2 706 metrů, střechu Korsiky. Hodina a půl tam a zpět. Část skupiny vyrazila — a celý sestup ji pak hnaly černé bouřkové mraky.
Na chatu Tighjettu jsme doběhli těsně před bouřkou a nacpali se vyhlášenými hotdogy za 5 €. Spouštěli nám je v košíku z horního patra — room service jako v pětihvězdičkovém hotelu. Další déšť jsme přečkali kousek níž na bergerii Ballone, kde byli všichni milí a kde jsme jednu slečnu naučili, jak se česky řekne příbor.
Po delší debatě jsme se rozhodli pokračovat i v mírném dešti. Po dnech šplhání konečně mírná lesní pěšinka — a pak samozřejmě ještě jeden prudký výstup, tentokrát ale s deštěm, který příjemně chladil. Za sedlem už to byl jen kousek na Ciottulu di i Mori, nejvýše položenou chatu celého treku (1 991 m), schovanou přímo pod Paglia Orbou, které se říká královna korsických hor. Chata se pyšní zcela moderními záchody. Bohužel jim nefungovalo odvětrávání a vevnitř byl takový smrad, že tam raději nikdo nechodil. Zato nás čekala první teplá sprcha na treku. Rovnováha vesmíru obnovena.
Den 5: Oslíci, kozy, divocí koně a houpající se země
Ráno začalo krásným sestupem podél kaskád mladého Gola — nejdelší korsická řeka pramení právě tady pod Paglia Orbou — mezi mohutnými borovicemi laricio, endemickými velikány, kterými je ostrov proslulý. Na první chatě jsme si dali kafe a koláč a v pozadí s hrůzou sledovali, jak francouzská armáda trénuje jištění a lezeckou techniku. Čekali jsme, kdy přijdou na to, že jistí špatně, a rozmýšleli, jestli jim nedat pár dobrých rad. To jsme ještě netušili, že je budeme potkávat i další dny.
Při odchodu jsme sledovali, jak se horské chaty zásobují pomocí oslů, a vzápětí nám cestu zablokovalo stádo koz. Prošli jsme oblastí, kde fouká tak silně, že ani stromy nedokážou růst rovně — vlají do strany jako rozevláté vlasy. A pak přišel jeden z nejzvláštnějších kusů treku: jezero Nino (1 743 m), obklopené takzvanými pozzines, houbovitými travnatými loukami, kde se země houpe pod každým krokem a volně se tu pasou polodivocí koně. Přesně tady jsme potkali ty své první — a za nimi se už zase stahovaly bouřkové mraky. Jen to vysněné místo na koupání bohužel nebylo úplně koupací.
Den jsme zakončili u místního bači v jedné z bergerií nad plání. Salaše tady odjakživa slouží i jako nejjednodušší nocleh pro trekaře. Zvenku nic moc a k tomu foukalo, jenže salám a sýr měl bača výborné — korsické ovčí sýry a uzeniny jsou ostatně pojem — a mile nás překvapila krásná dřevěná, a hlavně teplá sprcha. Vtipnou tečkou večera byla dynamicky se měnící cena vína.
Den 6: Brèche de Capitello a deštěm namazaná žula
Po dvou kilometrech jsme došli k chatě Manganu s vidinou kávy. Otevírali bohužel až v devět. Trek přitvrdil: nahoru sutěmi, přes další sněhová pole, až do skalní průrvy Brèche de Capitello (2 225 m) — jednoho z nejfotogeničtějších míst celé trasy. Pod námi se otevřel pohled na ledovcová jezera Melu a Capitellu vysoko nad údolím Restonica. Následný přechod hřebene nabídl technické pasáže s řetězy a místy možná i jedničkové lezení.
Na chatu Petra Piana jsme z hřebene sešli přesně ve chvíli, kdy začalo pršet. Oběd byl fajn, káva opravdu hnusná. Déšť mezitím zesílil, takže jsme po pár minutách váhání kapitulovali a oblékli ponča a nepromokavé bundy. Po mokré žule to sice klouže, ale o to je to rychlejší. S promáčenými botami — a někteří i kraťasy — jsme sestoupili do údolí, převlékli se do suchého, stejně si dali koupačku a vystoupali k chatě l'Onda, kde jsme přespali.
Den 7: Vizzavona — půlka treku a steaky v pětihvězdičkovém hotelu
Do stoupání od chaty se opřel silný vítr, mírný sklon a výhledy zpět do velkých hor, kde očividně pršelo, nám to ale vynahradily. Za dalším vrcholem se otevřela krajina plná vodopádů a tůní: sestup k Vizzavoně vede kolem Cascades des Anglais, „anglických vodopádů", které si oblíbili už britští turisté za belle époque. V té nejhezčí tůni jsme se ochladili.
Vizzavona, kam jsme seběhli, je oficiální polovina GR20 a jediné místo, kde trek kříží silnici a železnici z Ajaccia do Bastie. Kdo chce, může tu se ctí skončit nebo naopak začít. My jsme doplnili zásoby — a měli štěstí v neštěstí: občerstvení, se kterým jsme počítali, ten den nevařilo, hned vedle ale stál pětihvězdičkový hotel se skvělou restaurací. Severní půlka tak skončila stylově, výbornými steaky. Odpoledne jsme vykročili do jižní části. Ta má pověst té lehčí — je nižší, travnatější a rychlejší, i když „lehčí" je na GR20 hodně relativní pojem. Zpočátku se tak opravdu tvářila. Horší bylo, že ani jedna ze dvou bergerií, které jsme si vytipovali na nocleh, už nebyla v provozu. Úplně vyčerpaní jsme se u té druhé utábořili i tak. Zachránil nás horský potok, který posloužil jako večerní koupel.
Den 8: Padlí obři a nejlepší snídaně treku
Vyrazili jsme brzy ráno a záhy procházeli mezi obřími spadlými borovicemi, které nám připomínaly americké sekvoje. Laricia se dožívají několika set let a patří k největším stromům celého Středomoří — fotka s nimi byla povinnost. Pak už nás čekalo lyžařské středisko E Capannelle a v něm nejlepší snídaně na treku: otevřeno od sedmi, velký výběr, morálka na maximu.
Kousek nad chatou jsme se vyhýbali stádu krav, které si to po pěšině rázovalo přímo proti nám. Kolem poledne jsme došli k řece a dali si osvěžující koupel, potom putovali lesem plným obřích borovic a ze srandy — a pro nabrání energie — je objímali. Závěrečným mírným „hupancem" jsme nastoupali 450 metrů, chvílemi v silném větru, a dorazili na spaní s krásným výhledem na moře. Jižní část GR20 se totiž drží blíž pobřeží, takže Tyrhénské moře máte odsud na očích skoro pořád. Stan jsme nicméně po prvním postavení stěhovali o kus dál — kvůli smradu z koňské močůvky.
Den 9: Plošina Coscione, Narnie a konečně teplá voda
Ráno jsme šli kolem skal, které jako by někdo přenesl z naší domoviny. V bergerii pod nimi zrovna slečna kovala koně, který právě vynesl zásoby — a nám se vybavila dřívější oprava Honzovy boty na treku. Pak se krajina radikálně proměnila: vstoupili jsme na Coscione, nejvýše položenou náhorní plošinu Korsiky, přes kterou GR20 vede kolem salaší u Matalzy. Zelené louky, meandrující potoky, pozzines, volně se pasoucí koně a prasata. Prostě Narnie.
A ty líné potoky na sluncem rozpálené plošině mají jedno kouzlo navíc: kousek před noclehem jsme objevili krásné místo na koupání, kde nás poprvé za celý trek překvapila teplá voda. Osvěžení jsme došli na bergerii, kde večer hráli místní na kytaru a zpívali. Někteří z nás si dopřáli tříchodovou večeři i s přípitkem. Dopili jsme víno a šli spokojeně spát.
Den 10: Monte Incudine, býci na trase a posvátná Bavella
Ranní stoupání zpestřila volně žijící domácí prasata, po nich krávy a býci. Dva z nich se poprali přímo na trase a úplně ji zatarasili, takže je dva členové týmu museli obcházet křovím. Na další bergerii jsme si dali svačinku a pudink a pastvinami pokračovali na Monte Incudine (2 134 m), nejvyšší horu jižní Korsiky a poslední dvoutisícovku treku. Odtud už zbýval jen dlouhý sestup k moři.
Ze sedla nás hnala bouřka s hromy a utekli jsme jí jen těsně — aby nás vzápětí čekalo nepříjemné stoupání v neskutečném vedru k průsmyku Bavella (1 218 m). Nad ním se tyčí Aiguilles de Bavella, sedm žulových věží vysokých 1 588 až 1 848 metrů, díky kterým je Bavella jednou z nejvýznamnějších lezeckých oblastí ostrova. A zároveň místo posvátné: u silnice stojí socha Notre-Dame des Neiges, Panny Marie Sněžné, ochránkyně průsmyku. Korsika byla Panně Marii zasvěcena už v 18. století a dodnes jí patří i ostrovní hymna. Najedli jsme se, chvíli zvažovali, jestli nezůstat, a nakonec pokračovali na Paliri — úplně poslední chatu GR20, posazenou na krásném místě s výhledem na moře i skalní věže. Poslední noc na treku: láhev vína, dlouhé probírání zážitků a spát.
Den 11: Kamennou branou do Concy
Ráno jsme si trochu přispali a ve strašném vedru vyrazili na poslední etapu s cílem dojít kolem poledne. Půl dne mírných traverzů na spalujícím slunci a skoro bez stínu — žula tady dole postupně přechází v písčité pěšiny a voňavou makchii — a s každým kilometrem rostlo těšení na cíl. Těsně před koncem prochází trasa úzkou průrvou Bocca d'Usciolu (587 m), vytesanou ve skále a přezdívanou „brána GR20". Projdete kamennými vraty a poprvé uvidíte Concu a v dálce záliv Porto-Vecchio. Hlavně se ale za branou konečně objevil stín. Poslední úsek jsme seběhli a skončili přesně tam, kde má každý pořádný trek končit: v hospodě na konci trasy. Oběd, poslední ohlédnutí za horami a autobus do kempu u moře, kde jsme strávili zbývající dny před odletem.
